Autor: Romain Rolland, Úprava a režie: Věra Mašková, Scéna a kostýmy: Kristýna Šrolová, Hudební spolupráce: Michael Hradiský

Osoby a obsazení   Sofie: Hana Krommerová (Šmitáková), Lavoisier: Tomáš Vlček, Valée: Roman Solčány, Carnot: Johan Klesal, Bayot: Jiří Novotný, Chlorida: Věra Malá nebo Karolína Šmitáková, Luisa: Kateřina Pleyerová nebo Věra Malá, stráž: Jan Mašek, hlas revoluce: Lenka Malá

Rollandova Hra o lásce a smrti se neobjevuje na českých jevištích nijak enormě často. Velkou událostí byla inscenace Alfréda Radoka v pražském komorním divadle roku 1964. V tehdejším publiku silně rezonovalo pochopitelně především téma osobního vzdoru proti nelidskému systému, dnes je snad více na místě věnovat pozornost intimnější polovině jeho poselství: tomu, co drama říká o lásce – o lásce manželské, milenecké, o lásce k sobě, k životu, o lásce vůbec. Dnešní doba přetéká výzvami k sebelásce – Rozmazlujte se! Vy za to stojíte! Naučte se milovat sami sebe! Máte právo! Ano, máme lecjaká práva a je dobře je hájit. Ale jako by čím dál tišší byl hlas, který si dovolí připomenout: máte povinnost. Nejen k sobě, svému zdraví, svému majetku…ale především k těm druhým. Je těžko mluvit o lásce tam, kde spolu žijí dva lidé, z nichž každý je sám pro sebe tím nejdůležitějším na světě. Nekonečně prosté a nekonečně těžké tajemství lásky zní: Láska je, když je pro mne druhý důležitější než já sám. Příběh z doby, která řinčela krvavými hrozbami v každé minutě a v níž přesto přežila láska hodná toho jména, má smutně mnoho co říci v době dostatku a bezpečí, v době, která si své hrozby z největší části umělě vytváří a v níž se přitom raději než o lásce mluvívá o blíže nespecifikovaném „vztahu“. Ne, ze „vztahu“ se nikdo pro nikoho obětovat nebude.