Soubor vznikl v roce 1985 jako studio modřanského souboru Divnezvadlo, který se specializoval na repertoár pro děti.

První inscenací nového uskupení byla hra kubánského spisovatele José Triany Noc vrahů – modelová hra, jejímž tématem byl generační konflikt. V podání souboru se téma z generačního střetu rozšířilo v obecnější výpověď o nesvobodě a útlaku. Už tady se začal formovat specifický styl souboru, jehož základem je kvalitní psychologické herectví, které nestaví jen na autenticitě protagonistů, ale směřuje k promyšlenému, koncepčnímu budování figur.Noc vrahů, která byla nastudována ve složitých provozních podmínkách, byla velmi sugestivní inscenací, vzbuzující četné mezigenerační polemiky.

Další hra s názvem Nezabijte Elektru!, která vznikla jako výrazný společenský protestsong, byla nastudována už pod značkou DS Sumus. Soubor tehdy přesídlil do kulturního střediska na Praze 6, kde zkoušel a kde získal i dočasnou scénu.

Pro akci Dny holdu české kuchyni v Senohrabech nastudoval soubor své jediné kmenové představení s názvem Ať žije Kazibuchta Rajská Podhorská!, zahrnující ukázky všech divadelních a mnoha filmových žánrů. S touto inscenací se poprvé zúčastnil jarmarku v Miroslavi a vyzkoušel také poprvé hraní v plenéru. Byla to jediná hra, která se udržela na repertoáru několik let a urazila úplně kohokoli, což ostatně bylo jejím cílem.

Následovaly dvě inscenace v jediné sezóně – Krajkářky sicilského autora Paola Messiny a Jak se hraje mikádo Meliha Cevdeta Andaye, s níž se soubor v r.1990 zúčastnil Jiráskova Hronova.

Zároveň vznikly v podání souboru dvě pohádky – klauniáda Kopretinka autora V.Čorta a dramatizace Čapkovy Dračí pohádky. Žádný z počinů pro děti, ani následující Sněhová královna, nezaznamenal výraznější úspěch, a soubor tuto cestu záhy opustil.

Po roce 1990 se změnila nejen situace souboru, ale i celého amatérského divadelnictví. Soubor ztratil zřizovatele i prostory pro zkoušení a hraní, které měly nadále sloužit komerčním účelům/posléze nekomerčně vyhořely, takže neslouží ničemu/, a soubor získal zkušebnu v mateřské škole na Červeném vrchu. Tam zkoušel asi tři roky, poté byl vykázán , protože škola se změnila v centrum tvořivé dramatiky. Bylo to období velmi konfrontačních vztahů v rámci celého amatérského divadla, proto se soubor na čas přestal účastnit přehlídek a amatérských akcí. K nim se vrátil až v posledních letech, kdy se situace uklidnila.

V mezičase byla nazkoušena hříčka Don Šajn, velmi nepovedený pokus, jímž se soubor stal čestnou šmírou a rozhodl se touto cestou dál neubírat.

V novém působišti a v novém složení hledal spolek, nyní již občanské sdružení, i novou orientaci. Následovaly tři inscenace, jejichž textovým východiskem byla poezie. Jejich síla tkvěla v kolektivní souhře, vypjaté emocionalitě a působivosti jevištního obrazu. První z nich byla inscenace epické básně R.M.Rilka Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka. Následovala inscenace Toho? Toho jsme neznali na motivy veršů Francoise Villona – obě tato představení, ač se rozhodně ani neblížila k tomu, co se obecně považuje za divadlo poezie, byla neznámo proč poslána na recitační Wolkerův Prostějov. Wolker by se divil, my se divili také.

Následovalo představení na motivy Lorcových veršů s názvem Labyrinty. Tuto kapitolu poetických představení pak uzavřela inscenace Láska a smrt podle E.F.Buriana, kde soubor spolupracoval s pěveckým sdružením Canto.

Ke konci devadesátých let navázal soubor na úspěšnou inscenaci Jak se hraje mikádo – tedy sci –fi příběh se silnou psychologickou rovinou. V inscenaci Vianovy Pěny dní, kromě Lásky a smrti dosud nejambicióznějším projektu, se pokusil zúročit zkušenosti poetického, obrazného divadla s náročným a komplikovaným psychologickým herectvím.Ze stejného ranku byla i inscenace Píseň drozda. Textovým základem inscenací byla próza, zpracovaná do podoby scénáře a inscenovaná s použitím jednoduchých jevištních prostředků do působivé podívané.

Poté se soubor opět vrátil k menším komorním projektům z oblasti absurdního divadla. První podobným počinem byla Ostrovského komedie Nemá kocour pořád posvícení, kde v silně stylizovaném tvaru vyniklo několik komediálních talentů. Poté následovaly dvě náročné inscenace Mrožkových absurdních her Tancovačka a Letní den, které se kvalitou nastudování přiblížily profesionální úrovni.

Za dobu své existence se soubor spíše omylem než cílenou snahou zúčastnil několika soutěží a přehlídek a získal četná ocenění – za herecké výkony (Tomáš Vlček, Jiří Novotný) i za jednotlivé inscenace (Píseň drozda , Letní den, Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka, Jak se hraje mikádo).

Ze všech těchto ocenění si nejvíce považujeme ceny za choreografii (nikdo neumíme tančit) za scénografii (v situaci, kdy jsme hráli na prázdném jevišti) a jednu cenu za herecké ztvárnění postavy, která ve hře nevystupovala.Navzdory tomu, že se zdá, že jsme nejlepší tam, kde vůbec nejsme, máme stále své příznivce, proto stále jsme čili Sumus.