Divadelní soubor Sumus vznikl ze souboru Divnezvadlo, který se zabýval především tvorbou pro děti, v dobách hlubokého socialismu. První doloženou inscenací je Noc vrahů kubánského dramatika José Triany, iniciační hra, která řeší mezigenerační střety a měla premiéru patrně v roce 1986. Soubor záhy opustil zkušebnu v Modřanech a uchýlil se pod křídla Prahy 6 do kulturního domu na Blatinách. Zde vznikly inscenace Nezabijte Elektru, Krajkářky, Jak se hraje mikádo, s kterým jsme se propracovali až na Jiráskův Hronov a dílo Ať žije Kazibuchta Rajská Podhorská, kterým jsme se propracovali mezi čestnou šmíru. Zde jsme přijali název Sumus /z latinského jsme, kterýžto fakt nás nepřestává udivovat/. Po revoluci jsme byli vyhozeni z kulturního domu, řadu let hledali zkušebnu a místo, kde hrát. Navzdory tomu, že jsme stále občas bezdomovci, pořád zkoušíme a občas hrajeme. Řadu let jsme hledali svůj styl a našli se v příbězích se silnou katarzí a inspirativními hereckými příležitostmi. Jsme společenstvím otevřeným komukoli, kdo má chuť si zahrát a přistoupí na to, že zkoušení je tvrdá dřina a jakýkoli slušný výsledek je vykoupen celoročním trápením. Naše skoro čtřicetiletá pouť je poznamenána četnými omyly a sem tam nějakým alespoň trochu smysluplným počinem. Během let jsme se občas zúčastnili nějaké přehlídky a dlouhé roky pobírali ceny za role, které se ve hře nevyskytovaly, za scénografii, když jsme hráli na prázdném jevišti či za tanec v inscenaci, kde nikdo netančil. Léta to vypadalo, že nejlepší jsme tam, kde zrovna nejsme. V poslední době jsme si trochu pokazili image a pobrali sem tam nějakou cenu i za role a hry, které se opravdu odehrály. Nikdo zkrátka není dokonalý.

Naším čestným patronem je pan Bělovlásek, bankovní úředník. Když tento dobrý muž skonal a přišel na onen svět, nepustili ho nejprve do ráje, posléze ani do očistce či do pekla. Zhrzen se vrátil ke svatému Petru s tím, že není nikde evidován. Svatý Petr prohlásil, že to je vyloučeno. „Povězte mi o sobě něco blžšího. Čím jste byl?“ „Bankovním ůředníkem.“ „A čím ještě?“ „Nadšeným divadelním ochotníkem.“ „Ale človíčku, že jste to neřekl hned. Ochotníci ti nepatří ani do nebe, ani do pekla ani do očistce, ti patří rovnou do pr…e.“ Tato historka, kterou prý kdysi jakýsi zasloužilý umělec zahajoval Jiráskův Hronov, nás inspirovala, dodnes památku pana Bělovláska ctíme a radujeme se z jeho odkazu. Konec konců, kdo z nás může říct, kam po smrti přijde? My máme jasno, víme, kde je naše místo a to nás zbavuje zbytečných ambicí a umožňuje nám soustředit se na to, abychom skrze naše inscenace řekli něco, na čem nám záleží. A když stojí Bůh při nás, někdy se to dotkne i někoho dalšího. A když ne, tak nic, jak říká Amélie z Montmartru.